Kdo byli církevní otcové v rané době církve?



Otázka: Kdo byli církevní otcové v rané době církve?

Odpověď:
Církevní otcové rané doby se dělí do tří kategorií: apoštolští otcové, přednicejští otcové a nicejští otcové (někdy označovaní jako Otcové nicejské víry). Apoštolští otcové, jako například Klement Římský, byli ti, kdo zažili apoštoly a pravděpodobně od nich přijali učení, a pokračovali tak v tradici a nauce samotných apoštolů. Linus, který je zmíněn v 2. Timoteovi 4:21, se po Petrově mučednické smrti stal Římským biskupem, a po jeho smrti převzal jeho místo Klement. Linus i Klement Římský jsou tedy považováni za apoštolské otce. Linus ovšem nezachoval ani jediné dílo nebo spis, zato máme mnoho písemných dokumentů po Klementovi Římském. Apoštolští otcové se většinou vytratili ze scény kolem počátku druhého století, s výjimkou těch, jejichž učitelem byl apoštol Jan — šlo třeba o Polykarpa ze Smyrny. Podle tradice zemřel apoštol Jan v Efezu někdy kolem roku 98 n. l.

Přednicejští otcové byli ti, kdo přišli až po apoštolských otcích, ale před Prvním nikajským koncilem, který se odehrál v roce 325 n. l. Mezi přednikejské otce se počítají například Irenej z Lyonu, Ignác z Antiochie a Justin Mučedník.

Otcové nicejské víry jsou ti, kteří přišli až po nikajsém koncilu v roce 325 n. l. Mezi významné muže patří třeba Augustin z Hippo, kterému se často říká otec (Římskokatolické) Církve), protože vykonal spoustu práce na doktrinálních otázkách církve; Jan Chrysostomos, zvaný „Zlatoústý“, a to kvůli vynikajícím řečnickým schopnostem; a Eusébius z Césareje, který sepsal historii církve od narození Ježíše do roku 324 n. l., jeden rok před nikajským koncilem. Zahrnuje se do nicejské éry proto, že své dílo sepsal až po nikajském (nebo nicejském, oba pojmy se běžně používají) koncilu. Mezi další významné církevní otce éry po nicejském koncilu patří Jeroným (nebo Hieronymus), který přeložil Nový zákon z řečtiny do běžné latiny, a Ambrož, který byl hlavní příčinou toho, že císař Constantin 1. konvertoval ke křesťanství.

Čemu tedy otcové rané církve věřili? Apoštolští otcové se zaměřovali hlavně na to, aby bylo evangelium hlásáno stejně, jako je hlásali apoštolové. Nezajímali se o formulování teologických doktrín, protože považovali evangelium v té podobě, v jaké je přijali od apoštolů, za dostačující. Apoštolští otcové byli při vymítání falešných nauk, které se vkrádali do rané církve, stejně horliví jako samotní apoštolové. Pravověrnost jejich poselství byla zachována díky tomu, že apoštolští otcové chtěli zůstat věrní evangeliu tak, jak mu byli vyučeni od apoštolů.

Přednicejští otcové se rovněž snažili zůstat věrni evangeliu, do toho se ale přidala jedna starost navíc. Vynořila se řada podvržených spisů, které si nárokovaly stejnou autoritu jako zavedené spisy Pavla, Petra a Lukáše. Smysl těchto podvržených spisů je nasnadě. Pokud by se podařilo přimět tělo Kristovo k přijetí těchto falešných dokumentů, do církve by se začaly vkrádat odchylky od učení. Přednicejští otcové strávili hodně času tím, že křesťanskou víru bránili před falešnými naukami, což následně vedlo ke zformování obecně přijímané církevní doktríny.

Otcové nicejské víry pokračovali v úsilí bránit evangelium proti všemožným kacířským naukám, takže se postupně začali zabývat daleko více metodami obrany evangelia, a mnohem méně v hlásání evangelia ve své pravé a čisté podobě. Postupně se tedy začali vzdalovat od pravověrnosti, která byla jedním z hlavních znaků apoštolských otců. Byla to éra teologů a nekonečných debat na obskurní témata, jako „kolik andělů může tančit na špičce špendlíku.“

Církevní otcové z raného období církve jsou pro nás příkladem toho, co znamená následovat Krista a hájit pravdu. Nikdo z církevních otců nebyl dokonalý, zrovna jako není dokonalý nikdo z nás. Někteří z církevních otců zastávali určité názory, které by dnes většina křesťanů považovala za mylné. Co se postupně vyvinulo v římskokatolickou teologii, mělo kořeny ve spisech a učení otců nicejské víry, tedy z doby po nikajském koncilu. Studováním spisů církevních otců sice můžeme získat určité znalosti a pochopení, naše víra musí být založena na Božím slovu, ne na spisech raných křesťanských vůdčích postav. Pouze Boží slovo je neomylným vodítkem jak pro víru, tak pro její praktikování.



Návrat na českou Domovskou stránku



Kdo byli církevní otcové v rané době církve?