Co je morální relativismus?



Otázka: Co je morální relativismus?

Odpověď:
Morální relativismus nejlépe pochopíme, porovnáme-li jej s morálním absolutismem. Absolutismus je postaven na tom, že morálka závisí na universálních, všeobecných principech (přírodní zákony, svědomí). Křesťanští zastánci absolutismu věří tomu, že Bůh je nejvyšším zdrojem společné morálky, a že morálka je tedy stejně neměnná, jako sám Bůh. Morální relativismus hlásá, že morálka není postavena na absolutních standardech. Etické „pravdy“ podle něj spíše závisí na řadě proměnných faktorů, jako je např. konkrétní situace, kultura, něčí pocity atd.

Na adresu morálního relativismu lze vznést řadu argumentů, které odhalí jeho pochybnou povahu. Za prvé, přestože mnoho argumentů, které se používají na obhajobu relativismu, znějí zpočátku dobře, všechny mají společný prvek, a tím je vnitřní logický rozpor, protože všechny takové argumenty předpokládají „správný“ model morálky — takový, kterého bychom se všichni měli držet. To samo o sobě je ovšem absolutismus. Za druhé, i takzvaní relativisté ve většině případů relativismus odmítají. Asi nikdo z nich by netvrdil, že vrah nebo násilník je nevinen jen proto, že neporušil nějaké vlastní, vnitřní standardy.

Relativisté argumentují tím, že různé hodnotové žebříčky napříč různými kulturami ukazují, že morálka je pro různé lidi relativní pojem. Tento argument ovšem zaměňuje činy jednotlivce (tedy to, co dělá) s absolutním standardem (tedy tím, co by měl dělat). Pokud je měřítkem toho, co je správné a co ne, kultura, jak bychom mohli např. odsuzovat nacisty? To, že měli „svou morálku“, přece nic nemění. A navíc, přesto, že mnozí lidé praktikují morálku různě, existuje něco jako společná, sdílená morálka. Například zastánci i odpůrci potratů se shodují na tom, že vražda je špatná, ale liší se v názoru na to, zda je potrat vraždou. Takže i v takovém případě se ukazuje, že absolutní morálka existuje.

Někteří lidé tvrdí, že změna situace ospravedlňuje změnu morálky — různé situace vyžadují různé činy, které by jindy a v jiných situacích nebyly správné. Každý skutek bychom ale měli posuzovat podle těchto tří věcí: situace, samotný skutek, a záměr. Například, můžeme usvědčit člověka z pokusu o vraždu (úmysl, záměr), i když nebyl dokonán (skutek). Takže situace jsou opravdu součástí morálního rozhodování, protože tvoří kontext, v němž se rozhodujeme pro konkrétní morální čin (tedy aplikaci všeobecných principů).

Hlavním argumentem relativistů je výzva k toleranci. Tvrdí, že říct někomu, že jejich morálka je pochybená, je netolerantní, a oni jako relativisté tolerují všechny názory. To je ale zavádějící tvrzení. Za prvé, zlo by se nemělo tolerovat nikdy. Měli bychom snad tolerovat názor sexuálního delikventa, že ženy jsou pouze objektem k ukojení potřeb a že je lze zneužívat? Za druhé, tento argument si vnitřně protiřečí, protože relativisté netolerují netoleranci, ani absolutismus. Za třetí, relativismus nevysvětluje, proč bychom vůbec měli být tolerantní. Už sám fakt, že bychom měli být k lidem tolerantní (i když s nimi nesouhlasíme), je postaven na pravidle absolutní morálky, že bychom totiž měli k lidem přistupovat spravedlivě a slušně — ale to jsme zpátky u absolutismu! Pravdou je, že bez všeobecných, univerzálně platných morálních principů dobro nemůže existovat.

Všichni lidé se rodí se svědomím, a instinktivně všichni víme, kdy se nám děje příkoří nebo když jsme sami někomu ukřivdili. Chováme se tak, jako bychom to čekali i od ostatních. Už jako děti jsme byli schopní poznat rozdíl mezi tím, co je „spravedlivé“ a tím, co je „nespravedlivé“. Je to opravdu špatná filozofie, necháme-li si namluvit, že se mýlíme, a že pravdu má morální relativismus.



Návrat na českou Domovskou stránku



Co je morální relativismus?