Kniha Jakub



Autor: Autorem této epištoly (dopisu) je Jakub, zvaný Spravedlivý, který je zřejmě bratrem Ježíše Krista (Matouš 13:55; Marek 6:3). Jakub v Ježíše zpočátku nevěřil (Jan 7:3-5), a uvěřil až po Ježíšově zmrtvýchvstání (Skutky 1:14; 1. Korintským 15:7; Galatským 1:19). Později se stal hlavou Jeruzalémské církve a mluví se o něm jako o jednom z pilířů církve (Galatským 2:9).

Doba vzniku: Jakubova epištola je pravděpodobně nejstarší knihou Nového zákona, a napsána byla velmi záhy, zřejmě už v roce 45 n. l., ještě před prvním Jeruzalémským koncilem v roce 50 n. l. Historik Josephus uvádí, že Jakub zemřel mučednickou smrtí zhruba v roce 62 n. l.

Účel knihy: Někteří lidé se domnívají, že tato epištola byla napsána jako odpověď na některé příliš horlivé výklady Pavlova učení o víře. Tento extrémní názor, zvaný antinomianismus, tvrdil, že skrze víru v Krista je člověk zcela osvobozen od starozákonních zákonů, předpisů, všech světských zákonů, a veškerých morálních zákonů společnosti. Kniha Jakub je adresována Židovským křesťanům, rozptýleným do všech národů (Jakub 1:1). Martin Luther, který tento dopis nesnášel, a hanlivě jej označoval jako „slaměnou epištolu“, nepochopil, že Jakubovo učení o skutcích ve skutečnosti doplňuje – a nikoliv vyvrací – Pavlovo učení o víře. Pavlovo učení se soustředí na naši spravedlnost před Bohem, a Jakubovo učení se soustředí na naše skutky, které jsou důkazem tohoto ospravedlnění. Jakub psal židovskému čtenářstvu, aby je povzbudil k tomu, aby vytrvávali a rostli ve své nové křesťanské víře. Jakub zdůrazňuje, že dobré skutky budou přirozeným výsledkem života těch, kdo jsou naplněni Duchem, a vyjadřuje pochyby, zda je možné, aby člověk měl spasitelnou víru, když v jeho životě není vidět ovoce ducha - podobně, jako to v Galatským 5:22-23 popisuje Pavel.

Klíčové verše: Jakub 1:2-3: „Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost.“

Jakub 1:19: „Víte, milovaní bratři, že každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.“

Jakub 2:17-18: „Právě tak víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá. Někdo na to řekne: „Jeden má víru, druhý zase skutky.“ Nuže, ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích.“

Jakub 3:5: „Stejně tak i jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže! Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les.“

Jakub 5:16b: „Vroucí modlitba spravedlivého dokáže mnoho.“

Stručné shrnutí: Kniha Jakub načrtává život víry prostřednictvím opravdového náboženství (1:1-27), opravdové víry (2:1-3:12) a opravdové moudrosti (3:13-5:30). Tato kniha je pozoruhodně souběžná s Ježíšovým kázáním na hoře, které se nachází v Matouši 5-7. První kapitolu otevírá Jakub popisem poznávacích znamení, podle kterých se pozná život ve víře. Ve druhé kapitole a na začátku třetí kapitoly rozmlouvá o sociální spravedlnosti a o projevech víry v praxi. Poté porovnává a staví do kontrastu rozdíl mezi moudrostí světa a zbožnou moudrostí, a žádá nás, abychom se odvraceli od zlého a přibližovali k Bohu. Jakub adresuje zvláště přísné napomenutí bohatým, kteří jenom shromažďují majetek, a těm, kteří si myslí, že nikoho nepotřebují a jsou soběstační. Knihu zakončuje povzbuzením věřících k trpělivosti v utrpení, k modlitbě a péči jedněch o druhé, a k posilování víry prostřednictvím společenství.

Souvislosti: Kniha Jakub je vyčerpávajícím popisem vztahu mezi vírou a skutky. Židovští křesťané, kterým Jakub dopis adresuje, měli v sobě tak hluboce zakořeněn Mojžíšův zákon a celý jeho systém skutků, že Jakub strávil podstatnou část vysvětlováním této pro ně těžko pochopitelné skutečnosti, že nikdo nedojde ospravedlnění skrze skutky zákona (Galatským 2:16). Oznamuje jim, že i kdyby se snažili o dodržování všemožných zákonů a ustanovení sebevíc, je nemožné uspět, a porušení třeba i nejmenší části zákona znamená, že se provinili proti celému zákonu (Jakub 2:10), protože zákon tvoří jeden celek, a porušit jednu část znamená porušit jej celý.

Praktické uplatnění: V knize Jakub vidíme výzvu pro věrné Ježíšovy následovníky, aby nejen mluvili, ale také podle toho jednali. Náš život víry zajisté vyžaduje, abychom rostli v poznání Slova, ale Jakub nás pobízí, abychom se u toho nezastavili. Pro mnoho křesťanů představuje tato epištola velkou výzvu, protože v pouhých 108. verších Jakub předkládá celkem 60 povinností. Zaměřuje se na pravý význam Ježíšových slov v kázání na hoře, a motivuje nás k tomu, abychom podle Jeho učení jednali.

Tato epištola také znamená konec dohadům o tom, zda se člověk může stát křesťanem, a přitom dál žít v hříchu a nevykazovat žádné ovoce spravedlnosti. Takovou „víru“, jak píše Jakub, mají i démoni, kteří „věří a třesou se“ (Jakub 2:19). Taková „víra“ ale nemůže přinést spasení, protože ji neprovázejí skutky, které jsou průvodním znakem opravdové spasitelné víry (Efeským 2:10). Dobré skutky nejsou důvodem našeho spasení, jsou ale jeho nevyhnutelným výsledkem.



Přehled Nového zákona



Kniha Jakub