Je jistota spasení „povolenkou“ k hříchu?




Otázka: Je jistota spasení „povolenkou“ k hříchu?

Odpověď:
Nejčastější námitkou proti doktríně o jistotě spasení je to, že údajně vybízí k představě, že křesťané mohou žít, jak chtějí, a přesto budou spaseni. Přestože „technicky“ vzato je to pravda, není to podstatou jistoty spasení. Člověk, který opravdově přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele, by sice mohl žít životem, který se bude vyznačovat trvalým a vědomým hříchem, ale neudělá to. Musíme rozlišit mezi tím, jak by měl křesťan žít a mezi tím, co člověk musí udělat, aby dosáhl spasení.

Bible zcela jasně učí, že spasení je jen skrze milost, skrze víru, a pouze v Ježíši Kristu (Jan 3:16; Efezským 2:8-9; Jan 14:6). Člověk je spasen vírou a ničím jiným. V okamžiku, kdy někdo opravdově uvěří v Ježíše Krista, je takový člověk spasen a bezpečný ve svém spasení. Spasení nelze získat vírou a potom udržovat skutky. Apoštol Pavel se tohoto tématu dotýká v listu Galatským 3:3, když píše: „Přišli jste o rozum? Začali jste Duchem, a teď končíte tělem?“ Jsme-li vírou spaseni, pak je spasení vírou i udržováno a zajištěno. Spasení si nemůžeme nijak zasloužit. Stejně tak si nemůžeme zasloužit ani to, zda si spasení udržíme. To Bůh zachovává naše spasení (Juda v. 24). Je to Boží ruka, která nás pevně drží (Jan 10:28-29). Je to Boží láska, od níž nás nic nemůže odloučit (Římanům 8:38-39).

Popíráme-li jakkoliv jistotu spasení, říkáme tím v podstatě to, že spasení si musíme udržet vlastními dobrými skutky a vlastním úsilím. To je zcela v rozporu se spasením milostí. Naše spasení je Kristova zásluha, ne naše (Římanům 4:3-8). Říkáme-li, že musíme poslouchat Boží Slovo nebo žít zbožně, abychom si spasení udrželi, je jako říkat, že Ježíšova smrt nezaplatila cenu za naše hříchy dostatečně. Ježíšova smrt byla zcela dostatečnou platbou za všechny naše hříchy – minulé, současné i budoucí, ty před spasením i po něm (Římanům 5:5; 1. Korintským 15:3; 2. Korintským 5:21).

Znamená to tedy, že křesťan může žít, jak chce, a přesto je spasen? Tohle je v podstatě hypotetická otázka, neboť Bible nás jasně učí, že opravdový křesťan si nebude „žít, jak chce“. Křesťané jsou nová stvoření (2. Korintským 5:17). Křesťané projevují ovoce Ducha (Galatským 5:22-23), a ne skutky těla (Galatským 5:19-21). První Janův 3:6-9 prohlašuje, že opravdový křesťan nemůže žít ve stálém hříchu. V reakci na obvinění, že milost je záminkou k hříchu, říká apoštol Pavel: „Co na to řekneme? Budeme pokračovat v hříchu, aby se rozmnožila milost? V žádném případě! Jak bychom mohli nadále žít v hříchu my, kdo jsme mu zemřeli?“ (Římanům 6:1-2).

Jistota spasení není povolenkou k hříchu. Naopak, je to jistota vědomí toho, že Boží láska je zaručena pro ty, kdo důvěřují Kristu. Poznání a pochopení Božího úžasného daru spasení dosáhne pravého opaku, než je svolení k hříchu. Jak by mohl někdo, kdo zná cenu, kterou za nás Ježíš Kristus zaplatil, pokračovat v životě v hříchu (Římanům 6:15-23)? Jak by mohl někdo, kdo chápe Boží bezpodmínečnou a stálou lásku k těm, kdo věří, tuto lásku vzít a hodit ji Bohu pod nohy? Takový člověk by nebyl důkazem toho, že jistota věčnosti jej opravňuje hřešit, ale toho, že spasení skrze Ježíše Krista nikdy opravdu nezažil. „Kdo v něm zůstává, tedy nehřeší, ale kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal“ (1 Jan 3:6).



Návrat na českou domovskou stránku



Je jistota spasení „povolenkou“ k hříchu?